Začátek jara moc optimismu do zlínských řad nepřinesl, ztráta narostla, přestože zimní příprava se celkem vydařila. Necítil jste, že předchozí práce přijde vniveč?

Takto jsem to neviděl. Vždy je potřeba podívat se na rozlosování a na to, kdo s jakými soupeři hraje. Nicméně zásadní problém je v tom, že zimní příprava je opravdu jenom příprava. Něco jiného je přátelské utkáním, kde hrají kluci bez jakéhokoliv stresu a tlaku, a něco jiného je mistrák. V zimě jsme si ukázali, že by to mohlo jít, protože výsledky ani předvedená hra nebyly špatné, ovšem soutěžní část byla zase o něčem jiném. Kluci věděli, že jde o body a o záchranu. Do hry vstoupil i psychický faktor, stres a tlak, který dolehl na celý mančaft, byl obrovský. Chvíli proto trvalo, než jsme se sním sžili. A taky jsme asi museli dostat nějakou ránu, abychom to z hlavy buďto úplně vypustili, anebo se z toho doslova a do písmene zblázníme.

Kdy přišel ten zlom, o němž mluvíte?

Osobně si myslím, že po Bohemce. Ještě pět minut před koncem jsme vedli na jejím hřišti 3:2 a měli jsme možnost umazat manko, místo toho jsme nakonec gólem z nastaveného času 3:4 prohráli. To jsme byli úplně na dně. Pro všechny to byla velká rána a zbrchávali jsme se z toho opravdu hodně těžko. Nehráli jsme přitom špatně, hlavně druhý poločas z naší strany velmi solidní, jenomže obrovské individuální hrubky nás potopily.

Už ve druhém jarním kole jste přitom po hodně špatném výkonu prohráli v Mladé Boleslavi. Nebylo Vám v tu chvíli ještě o něco hůř?

Právě, že ne. Tam jsem prohru přijal, protože jsme opravdu nehráli dobře, vyhořeli jsme se vším všudy a nezasloužili jsme si bodovat. Ztráty ze zápasů proti tabulkovým konkurentům bolely mnohem víc. Zvlášť když jsme po herní stránce soupeře převyšovali, ale již zmiňované individuální chyby nás opakovaně srážely do kolen.

Už jste vzpomínal los. Čím to, že se mužstvu hlavně ve druhé půlce jara dařilo i proti nejlepším týmům soutěže, zatímco proti papírově slabším protivníkům vaši svěřenci několik bodů poztráceli?

To bylo dané tím, že papírově slabší soupeři byli úplně ve stejné pozici jako my, protože hráli o život. My jsme si přesto dokázali poradit třeba s Pardubicemi, Jihlavou, Opavou nebo Mostem. Nevyšly nám pouze Bohemka a Hlučín. Tam to ale nebylo o fotbale. Někoho možná mrzela i úvodní jarní remíza s Teplicemi, ale teprve další průběh soutěže ukázal, že Teplice, kterým po podzimu hořela koudel u zadku, byly druhým nejlepším týmem jara, neboť si stáhli své nejlepší hráče z juniorky zpět do devatenáctky.

A co zápasy proti Plzni, Baníku, Slavii, Spartě, Brnu, Budějovicím a dalším předním mančaftům, které vám vyšly na jedničku?

Ty byly opravdu o něčem jiném, protože v těchto zápasech se hrál fotbal. Tito soupeři nepřijeli betonovat, odkopávat, a přestože se kolikrát dostali do vedení, dál chtěli útočit, takže s nimi jsme si to mohli rozdat na férovku po fotbalové stránce. To nám vyhovovalo, protože herně jsme nebyli horší, a tím, že jsme přidali i srdíčko, neboť jsme usilovali o záchranu, dokázali jsme tyto zápasy otočit a výsledkově zvládnout.

Trochu to souvisí s další otázkou. Vaše druhé poločasy byly během jara výtečné, čím to?

Čísla jsou jednoznačná. V prvních poločasech jsme vstřelili deset gólů, ve druhých 22. V prvních poločasech jsme inkasovali 16 branek, ve druhých jen sedm. Počty jsou jednoduché a lze se na ně dívat ze dvou úhlů pohledů. Někdo by řekl, že jsme v úvodu zápasů byli hodně nekoncentrovaní, ale já to spíš přičítám psychickému faktoru a určité svázanosti a křeči, které s bojem o záchranu souvisejí. Na druhou stranu druhé poločasy byly výsledkově fantastické, kluci se dokázali od zbytečného stresu oprostit a hráli opravdu výborně.

Kdy jste začal věřit, že by se mužstvo dokázalo vyhnout baráži a uhrát potřebný počet bodů?

Po vítězství v Mostě. Jednoznačně. To bylo klíčové utkání. Most jsme si podrželi na dostřel, neutekl nám, naopak jsme jej o další tři body stáhli. V tu chvíli jsme si říkali, že by to ještě šlo, protože naše ztráta nebyla veliká a dalo se s ní ještě ve zbytku jara něco dělat.

Na první nebarážovou příčku jste se ale dostali až po výhře v Opavě v předposledním kole. Bylo těžké nachystat kluky po psychické stránce na poslední duel s Brnem, v němž bylo potřeba vydobyté pozice uhájit?

Neustále jsme museli klukům zdůrazňovat, že soutěž ještě neskončila, aby si snad nemysleli, že už se jim nemůže nic stát. Navíc se říká, že poslední krok bývá nejtěžší a ona je to pravda. Znovu se to potvrdilo, protože my jsme museli vynaložit extrémní množství sil, abychom poslední krok skutečně zvládli. Samozřejmě do toho vstoupila i nervozita, protože kluci celé jaro dřeli, a když už měli kýžený cíl nadosah, málem o něj zase přišli. Ve chvíli, kdy Brno otočilo výsledek z 0:2 na 3:2, jsme byli znovu na dně. O to víc si cením, jak se z toho kluci znovu dostali a dalšími třemi góly si dokázali vzít záchranu zpět.

Lze vyzdvihnout i nějaké individuality?

Já jsem toho názoru, že u kolektivního sportu musí být především kolektiv. Bez něj dané mužstvo nemůže ničeho dosáhnout. Na druhou stranu nelze přehlédnout ani řeč čísel. Robert Bartolomeu dal na jaře 12 gólů a na osm dalších přihrál, Uche Ruben se trefil šestkrát, z toho tři branky byly vítězné. Je tam také Jirka Adamuška, který nás v brance fantasticky podržel, a navíc je to jednoznačný vůdce. Ale ani tito tři by nic neudělali, kdyby tam nebylo dalších patnáct kluků, kteří také dřeli, bojovali, dávali rozhodující góly nebo jim naopak zabraňovali. Říct tedy nějaké jména je vyloženě nespravedlivé vůči všem ostatním. Každý měl svoji roli a speciálně pak náhradníci to měli asi nejtěžší ze všech. Naskakovali jen na určité úseky zápasů, přesto zůstávali pozitivní, dřeli, drželi partu a žili s celým kolektivem. I díky tomu se to nakonec podařilo.

Mohli by se někteří kluci prosadit i v dalších kategoriích?

Pokud se jim dá trochu času, myslím si, že ano. Není to tak, že by hned teď mohli naskakovat za áčko, na to je ještě brzy, ale do budoucna by se o to dva tři hráči porvat určitě mohli.